Vítejte na stránkách Euregia Egrensis

Historické souvislosti:
Evropu charakterizuje nejen velmi rozmanitá, a mnohdy přesto společná kultura a historie, nýbrž také množství hranic. Z pestré mozaiky historické krajiny, jejíž kořeny sahají do středověku, se v 19. a 20. století vyvinula charakteristická struktura evropských států. Většina těchto států existuje dodnes a každý z nich se individuálně rozvíjí.

Pouze několik států má hranice, jež existují v nezměněné podobě delší dobu, jako je např.hranice mezi Portugalskem a Španělskem, která je nejstarší zemskou hranicí v Evropě v posledních třech stoletích - v pobaltských státech a na Balkáně ještě před několika lety - rozdělují mnohdy regiony a etnické skupiny, jež vlastně patří k sobě. Vznikaly tak nepřirozené hranice zatížené strachem před vojenskými intervencemi, což vedlo ke vzniku velmi slabě osídlených příhraničních oblastí. Hospodářské aktivity, obchod a obyvatelstvo měly sklon k postupnému posunu směrem do vnitrozemí národních států. Dopravní cesty vedly především z vojenských důvodů často pouze paralelně s hranicemi. V příhraničních oblastech s přírodním bohatstvím, jako jsou uhlí a ruda, se rozvinul ve spojení s vysokou hustotou osídlení významný průmysl přinášející blahobyt, což bylo opět příčinou žádostivosti na straně sousedů a vedlo k resentimentům a válkám. Odhlédneme-li od výjimek, vyvíjely se příhraniční oblasti spíše směrem k periferním, strukturálně slabým oblastem s omezeným dopravním spojením. Tyto "hraniční bariéry" byly zesíleny přírodními hranicemi, jako jsou řeky, moře a pohoří.

Politické ideologie a snahy jednotlivých vojenských bloků proměnily některé z těchto státních hranic po roce 1945 v "nepropustné" hranice (železná opona). Odlišná politika na obou stranách hranice, především v oblasti práva, správy, daní, hospodářství, kultury a sociálních záležitostí podpořila přeměnu státních hranic ve skutečně citelné bariéry mezi národními státy. Lidé v příhraničních oblastech, kteří byli nejvíce dotčeni důsledky historických konfliktů, si vypěstovali vzájemný strach a animozitu. Tyto poměry negativně ovlivnily ochotu spolupracovat a ztěžují navazování kontaktů.

Přeshraniční spolupráce mezi bezprostředně sousedícími příhraničními regiony má v Evropě mnohdy již dlouhou tradici. V některých evropských státech, jako jsou Řecko, Španělsko a Portugalsko, byla však přeshraniční spolupráce poprvé umožněna až v 80. letech, a to díky dalekosáhlým politickým změnám, zavedení demokratických systémů a díky členství v Evropské unii. V zemích střední a východní Evropy mohl srovnatelný proces začít až po roce 1989.

Již v 50. letech, krátce po 2. světové válce, se zástupci mnoha evropských příhraničních oblastí spojili, aby projednali odstranění hraničních bariér a možnosti přeshraniční spolupráce. Motivem byla především touha po zlepšení životní úrovně, po trvalém zajištění míru, jakož i snaha odstranit hraniční bariéry, omezení a jiné faktory, které vedly k rozdělení lidí a institucí v sousedících příhraničních regionech.

Po 2. světové válce dospěli obyvatelé příhraničních regionů (např. na německo-francouzské nebo německo-nizozemské hranici a ve skandinávských zemích) k názoru, že - že chtějí-li žít tak, jako obyvatelstvo ve vnitrozemí, musí omezit nebo zcela odstranit tyto negativní vlivy hranice. Záhy však zjistili, že kvůli chybějícím zákonným a administrativním kompetencím dosáhnou na komunální /regionální úrovni jen velmi malého úspěchu. Důsledkem bylo založení komunálních /regionálních svazů na obou stranách hranice dle příslušného národního práva, které se zabývaly společnými zájmy a usilovaly o optimalizaci přeshraniční spolupráce. Takové národní svazy na obou stranách hranice se mnohdy spojily v přeshraniční zastřešující svaz (Euregios nebo podobná struktura). Přibližně od roku 1960 trvale orientovaly svoji politiku na všech politických a administrativních úrovních na zlepšení sociálně kulturní a ekonomické situace obyvatel příhraničních oblastí a na omezení či odstranění hraničních bariér.

Brzy se ukázalo, že obyvatelstvo v příhraničních a přeshraničních regionech očekávalo řešení problémů, za něž byly odpovědné především národní vlády, např. v oblastech:

veřejná správa a plánování, rozdílné administrativní struktury, územní plánování, organizace a metody; daně, sociální zabezpečení, vzdělání a výchova, konkurence, dojíždění za prací a veřejné služby; jazykové vzdělávání a uznávání kvalifikace; budování silnic, veřejná zařízení, infrastruktura a životní prostředí. Problémy v těchto oblastech vedly často k chybně umístěným investicím na obou stranách hranice a k četným absurditám v každodenním životě.

Od počátku 70. let uskutečňují příhraniční a přeshraniční regiony svoji politiku ve stále větší míře za pomoci pracovního sdružení Evropské příhraniční regiony (AGEG), které bylo založeno v roce 1971. Toto sdružení navázalo těsné kontakty s Radou Evropy, s Evropským parlamentem, Evropskou komisí a s národními vládami. Síť příhraničních a přeshraničních regionů se stala významnou silou při rozvoji spolupráce na všech evropských hranicích, při evropské integraci a při rozvoji evropských podpůrných programů ve prospěch příhraničních regionů v celé Evropě.